Michaela Bakala v rozhovoru pro magazín VOGUE Leaders

Rozhovor byl publikován 13. května 2021 v prvním tištěném vydání magazínu VOGUE Leaders. Ptá se PAVLÍNA WOLFOVÁ. Působila v domácím a později i zahraničním zpravodajství České televize. Byla rovněž reportéřkou pořadu TV Nova Na vlastní oči a tamtéž moderovala vlastní pořad Áčko. Od roku 2000 uvádí pro Český rozhlas - ČRo1 Radiožurnál pořady Nad věcí, BonaDea a Radiofórum a věnuje se také vlastním podcastům. Od roku 2020 je moderátorkou pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News. MICHAELA BAKALA „Královna krásy, matka čtyř dětí, která byla v politice, médiích, sama organizovala soutěž krásy, dělá byznys a zároveň podporuje studenty a odkaz Václava Havla. Můj život je mozaika mnoha darů, které mi byly svěřeny a já je v určitém okamžiku vyzkoušela,“ říká o sobě. V jejím výčtu sebe samé je věcně obsaženo skoro všechno. Ale teprve až ji osobně potkáte, pochopíte, že každá jmenovaná kategorie je téma na samostatnou, velkou a nejednoznačnou debatu. Jak často vy, předpokládejme skvěle zajištěná, pomyslíte na ty nezajištěné?
 Jak často, to říct neumím. Ale svým způsobem to podle mě patří k životu každého. Já si vždycky říkám, neusni na vavřínech. Známe to z historie, kdy se měnily poměry, zabavovaly majetky, člověk může být jednou nahoře, jednou dole. Přirozeně si držím zdravou nezávislost. Umím žít s penězi, ale musím být i připravena na to, kdyby druhý den nebyly, kdybych ztratila to postavení, které mám. Snažím se být vnímavá k tomu, s čím se potýkají lidé, kteří nežijí podobný život jako já dnes. Když mluvíte o možné ztrátě postavení, uměla byste s ní žít? Naštěstí jsme neprožili extrém. Ten, který zažili naši předkové. Můj dědeček byl politický vězeň. Skončil v padesátých letech ve vězení, babička zůstala sama se čtyřmi dětmi, musela se postarat, přišli o všechno, lidé se jich báli. Víme, jak to bylo. To znamená, že mým životem se tak nějak táhne – užívej si zdravě, ale nezapomeň na to, kdo jsi a co tě může potkat. Nadbytek a fakt, že na mnoho věcí máte jiné lidi, kteří vám pomáhají a mohou vás zastoupit, samozřejmě přináší riziko, že člověk zleniví a stane se zranitelným. A já se v životě snažím nestat se zranitelnou a závislou. A proto, když můj manžel přišel s možnostmi pomáhat ostatním, většina z těch projektů totiž vzešla z jeho iniciativy, uvědomili jsme si najednou, že to naplní náš život. Že je daleko příjemnější dávat než brát. Ale dávat se musí umět. Člověk se musí vnitřně kontrolovat, proč dává, poctivě si říct, jestli si tím někoho nezavazuje nebo nekupuje. Umět dávat upřímně. Víte, proč a komu pomáháte, z čeho ti lidé vzešli? Rozumíte jim?
 Snažím se. Říká se, že sytý hladovému nevěří, ale můžeme se to učit. Je potřeba s lidmi mluvit. Svoje děti vychovávám k respektu nejen k lidem různého vyznání, barev, ale i různému sociálnímu postavení. Aby to, že samy vyrůstají v zabezpečené rodině, nepovažovaly za samozřejmost. Nechci, aby zůstaly stát s otevřenou pusou a nevěděly, co dál a co se sebou, kdyby přišel den a věci byly najednou jinak. Když má někdo hodně peněz, je to výzva a musí se s tím naučit žít. A zároveň samozřejmě vím, že ještě složitější je peníze nemít a být pod sociálním tlakem, žít se strachem z budoucnosti. Zrovna dnes mnoho lidí ten strach sužuje. Jsme dost inteligentní na to, abychom o tom přemýšleli a dokázali některým věcem předcházet a domýšlet, co se může stát, když my, kteří tyhle starosti nemáme, necháme část společnosti padnout. Z dlouhodobého hlediska je nepřijatelné, abychom to dopustili.

Je podle vás důležité vědět, proč někdo druhým pomáhá? Je užitečné znát motivaci k filantropii?
 Proč někdo pomáhá, to je nakonec asi jedno. Je to otázka svědomí a rozhodnutí každého člověka, který se rozhodne pomáhat. Važme si všech, kteří se o něco snaží. Je nejjednodušší poslat někam tisíc korun, když je máte. Když si člověk nesmočí ruce v tom problému osobně, asi dává jednodušeji. Já se to snažím dělat jinak, věnovat tomu čas, domyslet a vymyslet jak, za jakých podmínek někomu pomáhám. Zajímá mě další vývoj toho, komu jsme pomohli. Osobně se účastním pohovorů se studenty, kterým přiznáváme stipendia, účastním se těch výběrových komisí, kde samozřejmě sedí odborníci. Potřebuji u toho být osobně. Tak jste zároveň vystavená faktu, že všem pomoct nemůžete, že ne všem nadaným můžete zprostředkovat studia, že nespasíte všechny. S tím jste srovnaná? Zvláštní je, že ideál o jednotlivci, který může zachránit celý svět, jsem v sobě nikdy neměla. Ani jako studentka, ani jako ta, jejíž hlavní životní náplní je mimo jiné pomáhat druhým. Nikdy jsem tomu nepropadla, a tak mě to nikdy nefrustrovalo. Mnoha lidem říkám, nevymýšlejte něco složitého. Máme studenty, kteří chtějí studovat mezinárodní vztahy. Vysvětlí vám, že přijdou na kloub konfliktu mezi Izraelem a Palestinou anebo že vyřeší chudobu v Africe. My přece byly taky někdy na začátku přesvědčeny, že vyřešíme velké věci, dávaly jsme si velké, ne malé úkoly. Třeba někdo z těch, které podpoříte, vyřeší konflikt mezi Palestinci a Izraelci. Já bych takového chtěla potkat a pomoct mu. Říkám jim, ano, to je hezké, ale co třeba začít u sebe doma? Nechtějte hned řešit největší civilizační konflikty, co začít malými krůčky a vidět konkrétní dopady? Navštívit domov důchodců, někomu tam přečíst knížku anebo donést jídlo. Když si někdo stanoví nesmírně složitý úkol, může se dostat do pasti a dojít ke zjištění, že prostě přecenil svoje síly. Jak v těchto souvislostech rozumíte smyslu luxusu? Bláznivě drahému oblečení, hodinkám a šperkům? Jak to zapadá?
 Ke mně patří tenhle určitý rozpor. Královna krásy, matka čtyř dětí, která byla v politice, médiích, sama organizovala soutěž krásy, dělá byznys a zároveň podporuje studenty a odkaz Václava Havla. Můj život je mozaika mnoha darů, které mi byly svěřeny a já je v určitém okamžiku vyzkoušela. Ani z peněz, ani z luxusu jsem se nikdy nezbláznila. Luxus patří k životu. A mám dokonce za to, že bohatí lidé by měli utrácet. Chtějí‐li utrácet za luxus, ať tak činí, protože aspoň se ty peníze dostanou do oběhu a budou moct živit další lidi. To dává smysl. To samozřejmě smysl dává. Jediné, co se mě týká, je to, že si dobře hlídám tu kontrolku, která by hned hlásila, kdybych na luxusu začínala být závislá.

Podporujete vzdělávání, pomáháte českým studentům do světa. Je to součást nějakého vyššího plánu? Mám na mysli snahu rozšířit české společnosti obzory, finanční gramotnost, kterou tu zoufale postrádáme? Určitě. Mého muže málokdo zná. I mně to někdy trvá chvíli, než pochopím, co má v plánu. Z dlouhodobého hlediska upřímně pomáhá české společnosti. Jestli to dělá dobře, špatně, pochopitelně, nepochopitelně, to nechávám na posouzení ostatních. Všechny aktivity, ke kterým se přihlásil, pomáhají k posílení demokracie, svobodných médií a vzdělanosti společnosti. To je snad vůbec nejdůležitější cíl v době, kdy se nás kdekdo pokouší manipulovat. Je potřeba si neustále klást otázky, vzdělávat se moderním způsobem. Nenechat se zmást propagandou. Mimochodem, my dvě budeme letos slavit významné narozeniny, víme přece, o čem tu mluvím. Je to tak, my jsme vyrostly v nesvobodě. Víme tedy dobře, že budovat svobodu a hájit ji ve spolupráci s respektem k odpovědnosti a se vzděláním je dlouhodobým řešením problémů, které teď zažíváme. Podlehli jsme hloupě dojmu, že potíže už máme za sebou. Létáme, komunikujeme, všechno víme během vteřiny, žijeme v prosperitě, bezpečí, když chceme děti a nejde to, někdo nám s tím pomůže, auta se zanedlouho budou řídit sama, umělá inteligence nahradí mnoho profesí... ale, kde jsme v tom my? To musíme řešit. Umíme dost, aby nám ty nástroje – všechno jsou to jen nástroje – neublížily? Je tu zlom, kdy je potřeba ptát se, zpochybňovat a jenom tak budeme schopni z toho všeho vybrousit, zorientovat se a třeba se vrátit k hodnotám, na kterých jsme naši zemi postavili. Je potřeba být odvážný a vracet se znovu na začátek. V českých novinách můžete o sobě a především vašem muži číst nepěkné věci – i to je ale asi součást vašeho života. V Ostravě se nemůžete projít po náměstí bez rizika, že vás tam někdo nenávistně osloví. Jak se s tím žije? Ta situace tam je dlouhodobá. Možná se teď vyvíjí, zklidňuje a za pár let bude jistě úplně jiná. Zrovna nyní policie po pěti letech vyšetřování odložila trestní oznámení ve věci OKD, podezření z porušení zákona se nepotvrdilo. Zdeněk a jeho životní přístup provokoval už v devadesátých letech. Měl plán, s nímž se do Československa vrátil, předběhl dobu, vždycky si šel za svým a vždycky tím trpěl, nicméně byl a je na to připraven. Já se připojila až mnohem později a zažila jsem s ním ten politicko‐mediální útok, z mého hlediska v podstatě lynč – vyhrožování a zastrašování. U nás doma platí – co tě nezabije, to tě posílí. Musíte si zničehonic pod tlakem vytříbit, kdo jste, kam jdete, co jsou vaše priority, co je pro vás cenné, kdo jsou vaši přátelé, a najít z toho cestu ven. Nikomu to nepřeji, někdy se s tím těžko žije, nebudu dělat frajera. Zvolí prezidenta republiky a jste první, na koho v inauguračním projevu zaútočí. Vezme si do úst jméno naší rodiny, nevynechá lidi, kteří pracují v našich společnostech – to vážně není příjemné. Ale taky jsem na to připravena, vyrostla jsem v tom. Vím z našich rodinných příběhů, jaké to bylo, žít za komunistů na okraji společnosti. Nikdy jsem nepodlehla dojmu, že když si něco myslí hodně lidí, musí to být pravda. Nevím kde, ale někde jsem získala odvahu, nebojím se takovým věcem osobně čelit. Takže se klidně projdete Ostravou? Není pravda, že bych se tam bála vydat a ty lidi potkat a mluvit s nimi. Nakonec v době toho největšího tlaku, kdy se začalo OKD kymácet, jsem do Ostravy přijela na casting České Miss. Všichni ti naštvaní lidé mě tam mohli vyhledat, věděli, kde a kdy budu. Nestalo se to. Nikdy. Člověk se nesmí bát, nechat se zastrašit, mediální obraz je zkreslený. Když se to, co se píše, přelije do reality, když se člověk rozzlobeným lidem postaví čelem, dojdou argumenty. Pomáhá vám fakt, že jste věřící? Neumím to od sebe oddělit. Celý život jsem vyrůstala v evangelické věřící rodině z obou stran, a přestože jsem se odpojila od aktivního křesťanského života, už nechodím každou neděli do kostela, zůstalo ve mně, že páchat dobro je lepší než páchat zlo. Vážím si moudrosti a vím, že je dobré přemýšlet v širších souvislostech, a moudrost tak v sobě posilovat. A vnitřně si myslím, že smrtí život nekončí. Ocitáte se coby manželka po boku svého muže, ale jste také sama byznysmenka ve vysokém byznysu, vysoké politice – tomu se říká hra velkých kluků. Jaké to je, být mezi velkými kluky velká holka? Svým způsobem máte pravdu, ale neříkala bych tomu „hra“ velkých kluků. Je to vážná věc – politika, byznys, peníze. Nikdy jsem se nesnažila převzít tuto roli, přestože jsem prožila tři roky v ODS po boku Václava Klause a to mě, zpětným pohledem, asi posílilo. To přiznávám a nikdy mu nezapomenu, co ze mě vykřesal. Nevím ale, jestli jsem velká byznysmenka, spíš jsem manažerka. Kde je ta dělící čára? Tak je jasné, že to musí fungovat obojí. Tím chci jen říct, že jsem vlastně v tom velkém byznysu těchto velkých kluků nikdy přímo nefigurovala, já v tom jen napomáhám. Ale mluvíte jako lídr. Vy těm věcem rozumíte, umíte do nich vstoupit. Asi nebudete mít na pomníku napsáno Michaela Bakala, manželka podnikatele, no ne? To doufám. Vždycky si v tom najdu svou pozici. Mohu inspirovat lidi, předávat zkušenosti, nebojím se přijímat rozhodnutí a odpovědnost za ně. Bez ohledu na to, koho jsem si vzala, jsem v mnohém obstála. Za tím si stojím. S manželem se dobře doplňujeme. On je vizionář velkých kroků, velkých rozhodnutí a má vedle sebe ženu, která umí rozvinout dílčí úkoly, postarat se o ně, komunikovat se světem. Potkali jsme se v osobním i pracovním životě. To, co neumí on, umím já, a naopak. A oba jsme si toho vědomi. Někde jste řekla, že jste nervózní, když se všechno daří, pořád čekáte, odkud co přiletí. Proč jsem nervózní, když se daří? Protože vím, že lidé ode mne budou chtít víc než od jiných. Mně dal pánbůh víc než mnohým jiným, tak po mně bude obrazně víc chtít. Je na mě víc vidět, budu se z toho zpovídat a budu to muset nějak zpracovat. Teď přiletěl covid. Co nového jste o sobě zjistila? Uklidnila jsem se, že například nepotřebuji chůvy. Dceři je patnáct a dospívá a máme spolu dobrý vztah postavený na důvěře, partnerství a vzájemném respektu. Synům je třináct a jedenáct a pak máme nejmladší dceru, té je sedm let. Potřebují maminku, tatínka a určitý servis. Když je máte všechny čtyři online doma a není nikdo, kdo by vás vystřídal, ukáže vám to, že jste to nezapomněla. Tím jsme ten rozhovor vlastně začaly – že ne vždycky chodily uklízečky každý den, nebyla tam chůva. Že maminka musela znovu nastoupit do kuchyně, plnit pračku a myčku... Ne že bych to chtěla dělat do konce života, ale docela mě to začalo bavit. Covid mi potvrdil, že jsem se realitě tolik nevzdálila. Je to již jedenáct let, co jsme se odstěhovali do Švýcarska, a od té doby jsme nejvíce na home office. Se Zdeňkem jsme i díky tomu stále spolu – sedm dnů, čtyřiadvacet hodin denně, a to nás dobře připravilo i na dnešní karanténu. Zajímá mě váš názor na korektnost. Poměrně svižně jste se vymezila vůči Me Too. Líbí se vám být ženou, i když jsou muži vřelí. I mně se to líbí, ale upřímně, připadám si s tím místy osaměle. Vy ne? Jak kde. Mě k tomu napadá hezké české přísloví, abychom s vaničkou nevylili i dítě. Byla jsem modelka, žena z kategorie, o niž mají muži zájem. Vystavená situacím, kdy jsem musela zapnout obranné mechanismy. Dál jsem pracovala s dívkami, které tohle musejí umět. Proto o tom mohu mluvit. Je logické, že pokud bude nějakou dívku obtěžovat někdo z pozice vyššího postavení, šéf nebo učitel, musí mít zákonem dané právo ozvat se. O tom žádná. Že čin znásilnění je trestným činem, o tom se vůbec bavit nemusíme. Ale zároveň je důležité, aby se z těch témat a korektnosti nestala past. Je důležité, aby ta debata zůstala v normálních mantinelech, nezačala se zneužívat, a nakonec víc neublížila, než pomohla. Podobně jsou na tom otázky rasismu, zpětného pohledu na kolonialismus, vymezování přirozeností. Všemu tomu se celý život věnuji a vždycky jsem zastávala stejný názor. Já nejsem oběť, nechci být oběť, cítím se dobře ve společnosti mužů, celý život jsem pracovala s muži, žila s muži, většinou víc než s ženami. Mimochodem, víme, že mnoho žen spoléhá na to, jak vypadají, a automaticky očekávají od mužů adekvátní reakce. Aby byl údiv, když herečka v deset večer přijme návštěvu scenáristy v župánku, že to on vyhodnotí jako nabídku, to snad není na místě. Máme přirozený instinkt, my přece víme, kdy na sebe jako ženy bereme rizika. Naší povinností je jim předcházet. Vykreslili jsme muže jako zlého predátora, který ubližuje bezbranným ženám, ale tak jednoduché to zkrátka není. Žena má být partnerkou muže – v práci, doma. Tak to je a za to budu vždy bojovat. A přitom chci, aby mi muži skládali komplimenty. Mám dvě dcery a dva syny a obě ty skupiny budu v tomto smyslu vychovávat. Vím o škole na Manhattanu – jmenuje se The Grace Church School. Tam děti neříkají máma a táta, ale rodiče, holka a kluk jsou osoby – zkrátka odbourávají gender, stereotypy. Je tohle téma pro ženu ve věku, v němž jste, podnikatelku, matku, věřící, bývalou miss a nevím co ještě, čímkoli vzrušující? Inspirativní? Svým dětem říkám, že jeden je chlapeček a jedna je holčička, že jsem maminka a Zdeněk tatínek. Nemám, upřímně, čas o tom přemýšlet. Tak to jste ušetřila 57 tisíc dolarů ročně, tolik je tam školné. Kdybyste s nimi mohla okamžitě něco udělat, co by to bylo?
 Zrovna nedávno jsme se dohodli, že pomůžeme programu digitalizace v Česku. Pomůžeme těm dětem, které sedí doma nešťastně bez kvalitního vzdělání, v některých případech i bez připojení – to má okamžitě smysl. Pomoct těm, kteří byli izolováni. Jsme přesvědčeni, že digitalizace je bezesporu cestou z postcovidové krize a pro český školský systém velkou příležitostí dostat se na pokročilejší úroveň. Mimochodem, jsme s dětmi teď ve Státech, protože škola našich dětí je otevřena. A já vám volám ze země, jejíž děti nebyly ve škole za poslední kalendářní rok vůbec nejdéle z celé Evropy. Pokud chcete v tomto smyslu utrácet peníze, budete jich asi potřebovat hrozně moc. Vím, ano, s tím počítám. Je to obrovská chyba naší země, i když nechci být po boji generál, jsem upřímně ráda, že teď neřídím žádný stát. Sledovat na dálku, co se u nás děje, mi vadí. Jsme přece v jakémsi výjimečném stavu, celá planeta, a za výjimečného stavu se musejí politici chovat výjimečně. Když po někom chci, aby zůstal doma, nikam nejezdil, pak musím jít bez diskuse příkladem. A pokud to poruším, bez pardonu mám odejít. Odpovědnost čelných představitelů je teď obrovská a oni to zjevně ne dost dobře chápou. ■