Michaela Bakala pro Vogue Leaders

SVĚT SE NEZBLÁZNIL, TO JEN MY OBČAS (PO)CHYBUJEME Nepamatuji za svůj život dobu, kdy by téměř celý svět nevěděl, co má dělat a jak se bránit neviditelnému, ale všudy přítomnému nepříteli. Rodiče a prarodiče prožili válku, komunistický režim, rozdělení světa během studené války a přerod k demokracii. Svět i společnost byly vždy více či méně rozdělené. Vždy jsme čelili výzvám a konfliktům, různým diktaturám, přírodním katastrofám, pandemiím. Proč jsme tedy v roce 2021 tak zaskočeni? Možná proto, že jsme něco podobného nečekali. Doposud se pro nás vše vyvíjelo správným směrem. Před třiceti lety jsme nabrali svobodný směr a nečekanou rychlost v technologickém pokroku. Naplnily se hodnoty jako demokracie, bezpečnost, mezinárodní spolupráce, prosperita i sociální odpovědnost. Naše společnost je objektivně bohatší, dožíváme se vyššího věku. Jsme k tomu ale přiměřeně šťastnější a moudřejší? Nejsem si jistá. Konzumujeme více léků, drog, antidepresiv, uzavíráme méně sňatků, máme méně dětí, nechce se nám k volbám, vyhledáváme pomoc psychiatrů, psychologů. V dějepise jsem se učila, že společenské a politické změny jsou vyvolány technologickým vývojem. Pokud tomu tak je, pak letíme vstříc neznámému. Změnil se náš způsob komunikace, dopravy, přístup k informacím i využití energií. Do peněz se nám namíchaly kryptoměny. Děti umíme vyrábět v laboratořích, auta se řídí sama, mnoho profesí nahrazuje umělá inteligence. Rychle se měnící svět si zároveň sami podrýváme. Přestáváme respektovat přírodu, demokratický systém, instituce, média, fakta a vědu. Mnozí opouští křesťanství a jakoukoliv víru. Vedle toho hltáme fake news, sociální média a konspirační teorie. Vše lze zpochybnit a relativizovat. Přestáváme naslouchat a hledat společnou řeč. V záplavě informací a názorů se nám vytrácejí souvislosti a podstata. Každý chce vyhrát a prosadit svou pravdu. Pak se velmi obtížně hledá řešení.

Přes všechny technologické možnosti jsme stále lidé, žijeme na jedné planetě a závisíme na přírodě. Jeden neznámý virus stačil světu ukázat jeho zranitelnost a slabiny. Víc než kdy jindy teď potřebujeme obnovit společenství, najít moudré lídry s empatií a hodnotami, jakými jsou nejen svoboda, ale i pokora a respekt, vzdělání, odpovědnost a spravedlnost. Zkušenost mě naučila, že dobrý lídr (manažer, politik, učitel i rodič) má umět naslouchat, být empatický a zároveň mít odvahu jednat, rozhodovat či mluvit, když je potřeba. Také musí umět v pravý moment komunikovat nesnadná či nepopulární sdělení. Odvaha a síla však pro mě neznamenají aroganci a agresivitu. Třeba nenošení roušky v dnešní situaci považuji za hloupost, nevidím v tom hrdinství či boj za svobodu. Ani svoboda projevu neznamená, že si můžeme bez následků či odpovědnosti říkat, co chceme. Lídr má být odpovědný nejen za své činy, ale i slova. Ta jsou mocnou zbraní a je třeba s nimi odpovědně zacházet. Slovo může pomoci a povzbudit, ale také ublížit, uvést v omyl, rozdělovat, zažehnout nenávist a konflikt. Útok na Capitol a druhý impeachment Donalda Trumpa je toho výrazným příkladem. V životě jsem se musela smířit s tím, že není možné uspokojit či se zalíbit všem. Spíše jde o to pochopit a naučit se žít s tím, že většina nemusí mít vždy pravdu. A jak se v tom neztratit a vyznat? Co zkusit hledat pravdu, vzdělávat se, být k ostatním i sobě upřímný, zůstat pevný a vnitřně svobodný. Složité? Nesmírně. Ale podle mě to za pokus stojí.