Interview s Michaelou Bakala na serveru Proženy.cz

1. prosince 2022
Rozhovor s Michaelou Bakala pro server Proženy.cz vedla redaktorka Lucie Šilhová a byl otištěn 24. října 2022. V originální verzi je k dispozici zde.
MICHAELA BAKALA: JAK VYPADÁ VÝCHOVA V BOHATÉ RODINĚ, JAK SE CÍTÍ PO 50 A NA JAKOU ŠKOLU SE CHYSTÁ?
Už je to třicet jedna let, co Michaela Bakala, tehdy ještě Maláčová, vyhrála korunku Miss Československa. Od té doby se mnohé změnilo, ale jak sama říká, ona je pořád stejná. A přesto, že její manžel Zdeněk Bakala patří k nejbohatším mužům v byznysu, řeší podnikatelka, filantropka a čtyřnásobná matka podobné starosti i radosti jako mnoho jejích vrstevnic. Abyste vyjmenovali všechny činnosti, kterým se Michaela Bakala věnuje, sotva vám budou stačit prsty na rukou. K tomu si hýčká velkou rodinu, s manželem Zdeňkem vychovávají čtyři děti, kdy nejstarší dceři je šestnáct, nejmladší devět. Jak se s nimi učí znát hodnotu peněz a proč si jako svoji filantropickou oblast vybrali zrovna vzdělávání?
Vloni jste oslavila padesátiny, a tak se zeptám názvem rubriky, která na serveru Proženy.cz vychází – jak vidíte život očima padesátky Jsem velmi spokojená padesátka. Loňský rok považuji za jeden z nejpříjemnějších a nejzajímavějších ve svém životě. Samozřejmě, neubránila jsem se pohledu zpět. Třicátiny jsem slavila ještě se svým švýcarským manželem v Brně. Pracovala jsem pro ODS, měla jsem rozjetou kariéru, zítřky byly slibné. Připadala jsem si nesmírně mladá, třicet let, wow! Teprve začínám a už mi svět leží u nohou! Čtyřicítka mě zastihla už jako maminku tří dětí a vdanou podruhé. A zase jsem si říkala, život máš pořád ještě před sebou, teprve to začíná. Malé děti, nový vztah, nový domov ve Švýcarsku, rozjetá soutěž Česká Miss, další práce před tebou, holka, ty se v životě ještě dlouho nebudeš nudit. Taky jsem si opatrně říkala, hm, možná bych po čtyřicítce mohla stihnout ještě jedno miminko. Což se nakonec podařilo.
Plánovala jste velkou rodinu? Rodinu jsem mít chtěla, ale otázka byla, zda bude někdo chtít mít rodinu se mnou. Ale pak jsem potkala Zdeňka, který řekl, čím víc dětí, tím lépe. Trochu mě zmátl, protože já už jsem ani nevěřila, že se někdy maminkou stanu. Bylo mi téměř pětatřicet, bylo skoro pozdě začínat. Jenže děti jsme chtěli oba, a tak jsme si řekli, jdeme do toho. Tedy my jsme si to ani moc neříkali, s nadsázkou jsme ty děti rovnou dělali. Náš vztah byl velmi intenzivní od začátku.
Jak si dokáže žena velmi exponovaného muže udržet svoji identitu? Potkali jsme se v době, kdy jsem nepotřebovala být přívěškem někoho, a ani on přívěšek nehledal. Věřím, že kdybych potkala muže v jeho síle a pozici ve dvaceti, tak bychom my dvě možná ani tento rozhovor nedělaly. Těch patnáct let, kdy jsem jako dospělá byla sama za sebe, jsem šla vlastní cestou, odpracovala jsem si každý den a jméno jsem si vybudovala bez ohledu na to, s kým žiji. Takže když jsem potkala úspěšného, o deset let staršího muže Zdeňka Bakalu, měla jsem už dost síly a zkušeností si tu svoji Michaelu udržet. Ale jinak pochopitelně on ovlivňuje určitě mě a já jeho, tak to mají všichni partneři. V tomto ohledu mi nejlepší kompliment vysekly moje kamarádky z gymnázia z Brna. Známe se od čtrnácti let, pravidelně se vídáme. A ty mi jednu řekly, ty ses vůbec nezměnila, pořád jsi ta stejná Michaela.
Máte dvoukariérové manželství, v čem se navzájem doplňujete? Můj manžel je typický muž v tom, že moc věcí úplně nesdílí. Očekává, že já je svou intuicí pochopím a nějak mu porozumím. Zároveň ví, že on si může dovolit snít a brát na sebe určitá rizika, protože našel partnerku, která bude některé věci dotahovat. Snad ví, že se na mě může spolehnout. Umí dát najevo respekt a obdiv za to, co díky setkání se mnou získal, a naopak. Mezi námi je vyváženost a pochopení, že dohromady jsme silnější.
Jste z těch, které počítají vrásky? Nemám čas stárnout, protože jsem pořád součástí nových projektů, setkávám se s mnoha lidmi po celém světě. Uvědomuji si, že s každým dalším setkáním a zkušeností nabývá moje bytí na kvalitě. Z toho plyne, že už to dávno není o tom, jestli dobře vypadám, a zda je to pořád devadesát-šedesát-devadesát. Pro mě je důležité, že se cítím dobře fyzicky a neřeším žádné vážné zdravotní problémy.
Vašim dětem je šestnáct, patnáct, třináct a devět. To musel být docela mazec, když jste v době covidu najednou zůstali všichni doma. Zpočátku to byl docela šok. Náš čas je maximálně organizovaný, hodně kvůli práci cestujeme, máme mnoho společenských povinností, do toho děti a jejich aktivity. Nic z toho najednou nebylo. Mě to ale velmi zklidnilo a sblížilo s manželem i dětmi. Najednou to byla zase maminka, kdo je ráno budil a chystal snídani, uklízel, vařil. Zpočátku jsem sice zjistila, že jsem některé věci ohledně domácnosti zapomněla, ale to jsem samozřejmě nesměla vůbec přiznat! Brzy jsem ale byla zase „na značkách“. Nikam jsme nespěchali a já jsem si znovu uvědomila, že moje priorita je postarat se o děti. Ovšem zároveň nezapomenout na sebe, na nás dva. Aby děti, až v klidu dostudují a vyletí z hnízda, věděly, že mají v rodině pevné zázemí a bezpečí. To ostatní už pak bude na každém z nich.
Jaký je rozdíl mezi dětstvím vás a vašich dětí? A teď nemyslím z hlediska změn ve společnosti. Výchova je v základech hodně podobná. Máme štěstí, že já i Zdeněk pocházíme z rodin, které vyznávaly podobné hodnoty. Díky tomu předejdeme mnoha konfliktům. Někdy se také přistihnu, že když se rozzlobím, používám stejné věty jako maminka, byť jsem je tehdy nesnášela. Já nebudu taková, slibovala jsem si. Teď se slyším - mám dokonce i stejný tón hlasu - a nejde to zastavit.
Vaše děti mají bohaté rodiče. Mohou vůbec pochopit hodnotu peněz? Pořád se nějak pokoušíme, aby věděly… Uvidíme, jak se to nám i jim v životě vrátí. Ale mám pocit, že neberou vše automaticky. Navíc vidí u nás, že máme jiné priority, než být od rána do večera ověšeni šperky, jezdit nejdražšími auty a nechat se obskakovat. Je ale pravda, že je velmi těžké simulovat potřebu. Jak na to, jsem zatím nepřišla.
Myslím, že nejste jediná. Když odmyslím smutné případy opravdu chudých rodin, tak většina dětí má, co potřebuje. A leckdy ještě o dost víc. Těžko jim pak popíšete, jaká to je radost, když dostanete něco, po čem toužíte třeba i několik let. Jak vidno, otázka hodnoty peněz či věcí není jen pro mě, ale obecně pro všechny rodiče. Většina dětí dnes jezdí k moři, mají iPad, iPhone, přístup k internetu, mohou se věnovat koníčkům. Ale co dál? My jsme si s mužem řekli, že naše priorita je vzdělání. Kromě toho vedeme děti k respektu, k otevřené mysli tím, že jim umožňujeme cestovat po světě, žít na různých kontinentech. To je možná nejcennější, co jim můžeme dát. Plus naše zkušenosti. Že jim můžu říci, tak tudy prosím ne, tady jsme to pokazili, nebo toto se mi v životě nevyplatilo.
Nemáte někdy pocit, že toho naše děti vědí víc než my? Jak v čem. Jednoznačně jsou přehlcení informacemi. My, když jsme něco nevěděli nebo potřebovali pochopit, museli jsme za někým na konzultaci nebo do knihovny. To naši potomci neznají, všechno si najdou na jeden klik. Pravda, já už taky k lecčemus potřebuji internet, už si do paměti žádná data neukládám. Co nemám v poznámkách, nevím. Co nemám v kalendáři, neudělám. Všichni jsme si zvykli na to, že máme paměť ne v hlavě, ale v cloudu. Ale stejně je pořád velmi důležité, jak informace umíme „číst“ a využívat. K tomu potřebujeme vzdělání a určité zkušenosti, jinak nám budou k ničemu. Takže ještě v něčem na svoje děti mám. Na druhou stranu, ony mi dokážou poradit s technickými věcmi, nestydím se je požádat, když něco nezvládám. Ony zase vidí, jak se chovám, když potřebuji něco důležitého rozhodnout. Což se děje vlastně každý den.
Z jaké pocházíte rodiny? Tatínek vystudoval vysokou školu zemědělskou, potom chvíli učil a pak skončil v mezinárodním obchodě se zemědělskou technikou. Jeho otce, mého dědečka, poslali v padesátých letech do Jáchymova. Dostal čtrnáct let za to, že bojoval s komunistickým režimem a proti znárodňování. Tatínkovi bylo sedm let, když ho přišli zatknout. Z maminčiny strany to byli ve dvou generacích evangeličtí faráři. Režim jim blízký nebyl, ale stát jim uděloval souhlas k činnosti, faráře zaměstnával a museli se státem komunikovat. Kdo tak neučinil, byl mu sebrán souhlas k činnosti, stalo se to i mému dědečkovi a několikrát se musel stěhovat i s celou rodinou. Měl sloužit státu a zároveň Pánu Bohu, tím se dostával do obrovského klinče. I proto vždycky, když někdo agresivně hodnotí chování kohokoli za minulého režimu, tak si říkám, já bych také mohla být velmi přísná a radikální. Ale kdo ví, jak bychom se zachovali my?
Vaše maminka jako dcera faráře nemohla studovat vysokou školu. Byl tohle impuls, proč se v pozici filantropů věnujete právě vzdělávacím projektům? To bylo trochu jinak. Když jsem poznala svého muže, říkal mi, já pořád rozdávám nějaké peníze, ale nemá to žádný řád, nechceš se na to podívat? Tak jsem se zeptala, co považuje kromě zdraví ve svém životě za nejcennější? Zdeněk odpověděl, že vzdělání, protože má dlouhodobý pozitivní dopad na společnost. Proto vznikla naše nadace a program Scholarship, který podporuje talentované studenty. Napočítám už asi přes dvě stě studentů z České republiky, kteří vystudovali za naší podpory na nejlepších školách.
Věnujete se i vzdělávání novinářů. Proč? Protože si myslím, že svoboda a svobodná média spolu souvisí. Tato země potřebuje profesionální novináře. V devadesátých letech bych to brala jako samozřejmost, dnes to beru jako naši odpovědnost. Naše nadace organizuje program Journey, kam zve nejlepší novináře světa, aby sdíleli své zkušenosti s našimi mladými žurnalisty. Všichni se navzájem vzdělávají, podporují, propojují. Jedním z absolventů našeho dalšího programu pro novináře Achillova data zaměřeného na investigativní žurnalistiku byl i Ján Kuciak, jehož s přítelkyní zavraždili v Bratislavě. Mně přijde naprosto neuvěřitelné, co se v dnešní době ještě může v Evropě stát. Teď přijíždějí studenti z Polska, Maďarska a Ukrajiny, a opět se ukazuje, jak je to všechno cenné.
Když vidíme, jaký směr nabral vývoj v Evropě, vaše mise asi jen tak neskončí. No a já, abych se v tom všem vyznala a mohla se v životě posunout, jsem se rozhodla dál studovat. Přijali mě na magisterské studium psychologie ve Spojených státech, na podzim příštího roku začínám.
Další školák v rodině, gratuluji. Přesně tak, zpátky do lavic. Jedeme dál i v padesáti!

Další články v médiích