Interview: Michaela Bakala pro Radiožurnál

18. ledna 2016
Hostem dnešního radiožurnálu je Michaela Bakala, dobrý večer. Dobrý večer. Tím příjmením rovnou začnu, já vím, že nemáte ráda přechylování, ale přece jenom nezní to příliš nezvykle, skoro exoticky? Já souhlasím s těmi, kterým to může znít exoticky, mně trvalo několik let než jsem si změnila Maláčová na Bakala, ale u nás je to přirozený krok v souvislosti s našimi dětmi, které s námi žijí v zahraničí a dokladům. To znamená, že my žijeme v zemi, která nepřechyluje a naše děti pravděpodobně v Česku používat příjmení -ová nebudou, to znamená, že naše rodina se jmenuje Bakala, cestuje jako Bakala a žije jako Bakala, to znamená, že u nás je to jenom praktický důvod. Kdybych žila a pracovala primárně jenom v České Republice, přechylovala bych také. A zjišťovala jste vůbec, odkud vlastně pochází příjmení vašeho manžela? Myslím si, že on má zájem to někdy zjistit, ale je několik Bakalů si myslím v České Republice. Ale mám pocit, že to znamená treska ve španělštině. Bakaló - nevím, jak to vyjadřují nebo správně vyslovují, takže je to ryba, asi. Vy zůstáváte vlastně na začátku abecedy, všechny čtyři děti se jmenují od A. Adele, Aron, Aran, Anabelle. To je náhoda nebo záměr? Začalo to tak, že když jsem byla poprvé těhotná, byla jsem nadšená, že jsem těhotná bylo mi skoro pětatřicet let. Takže jsem trávila čas tím, že jsem vymýšlela, jak by se mohlo moje prvorozené dítě jmenovat. Až v nějakém okamžiku jsem se dozvěděla, že to bude holčička. Ale logicky prvně mě napadlo, že když jsem Michaela Maláčová, bylo MM, tak třeba by šlo BB pro holčičku. A nenašla jsem nic, co by mě oslovilo, a pár dnů po narození za mnou chodila sestřička a prosila mě už, že potřebujeme vyplnit doklady, tak jsem řekla dobře tak to bude Anabelle. Takže první jméno bylo vyloženě pocitové, že se mi líbilo. Když se narodil Aron, tak to bylo díky mému dědečkovi, evangelickému faráři. Kdy jsem měla několik variant, dědeček už pomalu odcházel, já jsem mu za mnoho v mém životě vděčná. Řekla jsem mu: dědečku, kdybys měl volit mezi těmito třemi variantami, říkal: Aron se mi líbí, on pomáhal vyvést Mojžíšovi lid z Egypta a byl mu překladatelem. To byla taky velmi významná osobnost. Tak jsem díky němu dala jméno Aron. Aram vznikl, že nejlepší přítel naší rodiny, bohužel už zesnulý, pan Milan Jelínek, který je dlouholetým naším přítelem, tak ten říkal, že jeho nejoblíbenější knížkou byla My name is Aram, která vyšla v Kalifornii a že jí celý život četl jako malý chlapec. Tak říkal: Mně by se líbilo, kdybyste měli chlapečka Arama. Protože sám neměl nikdy děti, tak jsem si říkala proč nevyhovět příteli. To jméno k tomu Aronovi se celkem hodí. No a poslední jméno Adele, tak to se přiznám, že jsem se trošku inspirovala zpěvačkou Adele. Protože se mi to jméno samo o sobě líbilo. A k tomu Bakala je to tak hezky vyvážené. No a když jsem říkala svým dětem, a co kdyby se jmenovala jinak než od a, tak mi nejstarší dcera řekla: No to by bylo nespravedlivý. My jsme všichni ABAB a najednou ona by se pak cítila třeba o to víc výjimečná. No vidíte, už jsme u první komplikace. Podle našeho vzdělávacího oddělení bych měl správně říci Bakalovou. Ačkoliv v tom prvním pádě nepřechylujete. Ale dobře, já si budu zvykat.  Klidně můžete říct Maláčovou, takto mě myslím většina lidí zná. Dobře, vy jste právě jako Maláčová získala titul miss. Co Vám to tehdy dalo. Já nechci připomínat, že už je to dost let. Já myslím, že to jsme v roce 91, to znamená, šestadvacet? Tak nějak pětadvacet, ano. No, to je hrozné. To už mě i samotné děsí. Pro mě to tenkrát byl životní zlom. Já si pamatuji, že se svými spolu-soutěžícimi jsme si pak dlouho říkali, co se dělo před miss a po miss. Nezapomeňme, že tento rok byl i pro naší zemi významný a všechno bylo ještě v období obrovských společenských a ekonomických i politických změn. Takže, prožívali jsme to nadšeně. A pro nás velmi cenné bylo cestování. Já si myslím, že to bylo klíčové. Že mně ten titul umožnil zaprvé se zamyslet nad tím, co bych v životě chtěla dělat, využít toho, že najednou mám možnost cestovat, poznávat jiné krajiny, jiné zážitky, poznat zajímavé lidi. Pro mě to opravdu byl životní zlom. V minulém týdnu jste byla patronkou projektu Top ženy Česka. Čím je tohleto pro Vás zajímavé? Pro mě je to… Mně život přináší do života věci, které mě zároveň baví. V tom musím říct, že se považuji za spokojeného a šťastného člověka. Anebo je to mojí povahou, že všechno co dělám, mě baví. Já teď nevím, kde rozseknout ten kruh. Ale Top ženy Česka si myslím, že je anketa, která si zaslouží pozornost. Je tedy vyhlašována naším vydavatelstvím, ale teprve při loňském ročníku díky mé pozici v představenstvu jsem se tomu začala více věnovat a uvědomila jsem si, že 11. ročník té ankety si zaslouží, aby získával větší a větší pozornost, protože každým rokem zjišťuji, že se to zlepšuje, postavení žen v České společnosti, v politice, v byznyse. Ale pořád hodně na to, tak jak si vede Česká republika třeba ekonomicky i bych řekla v rámci EU politicky, takže v tomhle tak nejvíce pokulháváme. Cítila jsem to celý život jako výzvu, když jsem začínala pracovat jako miss. Tak nemyslím to negativně, ale byla to pro mě výzva. Ty jim musíš dokázat, že tady nejsi pro to, že jsi pěkná a máš dlouhý nohy, titul nebo já nevím, s někým ses vyspala nebo nevyspala. Prostě kdykoliv já jsem se ocitla ve studiu nebo v Česku v práci, tak jsem cítila, no možná Vám to nikdo neřekne do očí, ale doslechne se to z boku, vlastně co tady ta mladá holka dělá, proč tady je. Máte jakoby větší povinnost dokázat, že jste tam pro to, co umíte, co znáte, že dobře pracujete. Tak pro mě to vlastně bylo pozitivní motivací, dokázat těm mužům a dokázat té společnosti, že to nedostávám zadarmo. A za těmi ženami ankety Top ženy Česka je mnoho pozitivních příběhů. Nejenom pro ženy, ale i pro muže. Já se považuji za spokojenou ženu, maminku, manželku, ale i manažerku nebo i podnikatelku z toho důvodu, že mám pocit, že můj život je vyvážený a že ráda spolupracuji jak s muži, tak s ženami. Já už jsem se potom z tak zvaného uzavřeného skleníkového efektu, tím, že jsem začala pracovat sama pro sebe a na svojí vlastní zodpovědnost. A dodnes slýchávám příběhy z různých oborů, ať už je to finanční obor, bankovnictví, věda nebo i ty vysoké akademické funkce, že ty ženy, když budou samy o sobě mluvit a vy nepochybujete o jejich vzdělání a nasazení, že jsou pořád ještě potlačeny a musí se o to rvát daleko víc, tak jako já jsem třeba to měla v tom začátku, kdy jsem musela dokázat, že tu svou práci nedělám jen proto, že jsem byla miss. Teď jsem někde četl, že se ženy musí rozhodnout, zda chtějí být Top manažerkami nebo matkami. Vy máte čtyři děti, jste matkou. Vidíte to tak, že je to rozhodnutí buď, nebo? Že ta společnost vás k tomu nutí, že to nejde obojí skloubit u nás? Já myslím, že otázkou je: chce to ta žena skloubit, či nechce? A pak je otázka jak. Já myslím, že to je důležité. Já patřím k těm ženám, které to chtějí skloubit. Říkala jsem, že jsem budovala svou karieru do 35 let jen proto, že jsem děti do té doby nemohla mít a dlouho jsem čekala na toho partnera, se kterým bych je mohla mít. Protože jsem pracovitá, tak to vypadalo, že se věnuji jen té práci, ale já jsem čekala jen na ten správný moment. A jsem nesmírně vděčná za to, že ty děti mám. Ale nebyla jsem ta ambiciózní manažerka, která by se dobrovolně vzdala rodiny. Pak jsou ženy, které to opravdu mine. Pracovali, nepotkali toho správného tatínka a někoho kdo by s nimi tento životní úděl sdílel. A musí si najít jinou náplň života. Pak jsou právě ženy, které se rozhodnou, chceme být jenom matkami, těší se na to. Vyhovuje jim ta role. Té práce je doma opravdu hodně, takže když chce být někdo maminkou, manželkou a zabezpečí celý ten chod rodiny, tak já k tomu mám obrovský respekt. Chtěla bych říct, že je důležité, aby žena, která by chtěla být oboje, aby mohla. O těchto ženách já mluvím. Já neříkám, že je buď, a nebo. U někoho to tak může být, ale většina těch oceněných žen mají svoje děti, mají svoje rodiny, mají dneska i spoustu vnoučátek a děkují za to, že celý život vedle nich stáli, ti muži, kteří je to naučili, umožnili jim to a je to o mužské toleranci. Nedávno jsem slyšela zajímavý rozhovor s naší bývalou ministryní Kovářovou, řikám to správně, která se věnuje domácímu právu. Někde prezentovala myšlenku, že už i v zákonech máme pocit, že máme srovnáno, ale že v domácnostech v Česku to vlastně běžně nefunguje. Že tam ta žena je stále v podřízeném nevýhodném postavení a že doporučuje dívkám, aby se vdávaly a aby si to doma vyřešily. A já říkám, asi sebe lepší zákon nám nepomůže. Je to o výchově, o tom, že se to všichni postupně naučíme. I já jsem se chovala jinak v 18 ve svém prvním vztahu, než teď se svým mužem, který vyrostl v USA i tam pracoval. Přece jen on mě bere automaticky jako partnerku. U nás to bude ještě chvilku trvat a každá rodina to má jinak nastavené. A já nejsem natolik radikální, abych všem vnucovala až takový liberální a jiný přístup k životu. Myslím si ale, že to partnerství je důležité. Uvědomit si, že muže v našem životě potřebujeme, tak jako oni nás. Hledat jak doma tak v práci tu vyváženost je vůbec cílem ankety, nebo žen, které se o to snaží nebo o tom hovoří. Není to, aby najednou to bylo 90:10 naopak, a posléze budeme zase hledat ty nejlepší muže. Nemáte pocit, že tady v Česku přetrvává ono: ''Běda mužům, kterým žena vládne''. Ze starých pověstí českých, prostě věta, kterou si musela vyslechnout i kněžna Libuše? To byste se měli zeptat mužů. Ti muži, kteří se mnou pracovali, a nebylo jich málo, těm jsem za hodně vděčná. Když si to promítnete, já jsem studovala FAMU, kde jsem byla jediná žena na produkci a v ročníku. Když jsem pracovala s režiséry ať dokumentaristy nebo hranou režií, tak naprostá většina, jak už kameramanů, prostě všech lidí kolem filmu byli muži. Když jsem přišla potom do politiky, tak je vám jasné, že jsem pracovala 3 roky pro ODS a v té době bych to určitě spočítala na prstech jedné ruky a celé to výkonné vedení, včetně předsedy, to byli muži. Takže já jsem se pohybovala většinou v mužském prostředí. Když jsem ještě pracovala v Motokovu, tak tam také bylo asi 35 ředitelů a my jsme tam byli dvě ředitelky. Já byla nejmladší. Takže já si nemyslím, že by měli ženy vládnout, ale ti moudří muži ví, že by měli tu ženu k tomu pustit. Vy jste kromě jiného předsedkyní správní rady Bakala Foundation. Zaměřujete se hlavně na stipendia pro nadané české studenty. Proč?  Já si myslím, že je to naše dlouhodobě vědomá investice do budoucnosti naší země. Já jsem přesvědčená, že když se každý setkáváme v této zemi s něčím, co se nám nelíbí, ať už se to týká něčeho v politice, ve společenském životě, v komunikaci, v médiích, asi na to narážíte sám, ve své práci. Já si myslím, že dlouhodobým řešením pro každou zemi je, aby vzdělávala, vysvětlovala, umožňovala těm lidem správný přístup k informacím a jejich výklad. Myslím si, že za posledních 20 let můžeme být o všem informování. Jsme přehlceni informacemi, teď jsme zavaleni kampaněmi, a pokud nenaučíme mladé lidi přemýšlet, dávat do souvislosti a kriticky přemýšlet, budeme všichni ve velkých problémech a budeme se potýkat s extrémismem, který u nás v některých momentech cítím z veřejné debaty. To znamená, že já podporuji s mým mužem studenty pro to, že i můj nebo úspěch mého muže byl dán dobrým vzděláním, a ten pokračuje celý život. Myslím si, že tak jako český Honza šel do světa na zkušenou, tak ti naši nejlepší čeští studenti by měli mít možnost jíst na Harward, Oxford, Stenford a na mnoho dalších škol. Zaslouží si to a vrátí se nám do země lidé, kteří se střetli s otevřenějším globálnějším pohledem na problém. A mně kdykoliv v životě, když se odehrává cokoliv v České republice, nesmírně pomáhá odstup o problému. Poslechnout si, že Česká republika, to co my tady řešíme jako veliký problém, jinde je běžný a už ho mají dávno za sebou, debata diskuze již dávno probíhá a najednou se nadechnete. Zobecňujete ty věci, uvědomujete si ty souvislosti. Proto si myslím, že investice do mladých lidí a jejich vzdělání, do učitelů, do celoživotního přístupu ke kritickému myšlení, že to je jen cesta přes to vzdělávání. I třeba vůbec to, vrátit se k naší novodobé historii, pomáhat i těm učitelům, které ta změna systému zastihla, když měli vzdělání ještě v minulém režimu. Pomoci jím, aby se nebáli vysvětlovat ty souvislosti, zasazovat ty dějinné události do souvislostí. Vy sám víte, když pracujete v médiu, abychom nezkracovali, protože dnešní problémy nejde řešit jedním heslem. Bude to trvat nějakou dobu, je to proces. Myslím si, že to vzdělání k tomu zásadně patří. Co rozumíte pod pojmem ‘’filantropie’'? Myslím si, že filantropie je hodně široký pojem, který se váže k lidem, kteří si vybudovali vlastní prostředky, aby se tomu mohli věnovat. Filantrop, za kterého se s mým mužem můžeme již považovat po několika letech, kdy hodně našich soukromých prostředků jde na různé projekty, instituce a primárně na vzdělávání, Není to jednoduchý úkol. Já jsem se k němu dostala díky majetku, který do naší rodiny přinesl můj muž. Říkal, já se věnuji tomu vydělávání peněz a potřebuji partnera, protože jsem pomáhal po tom světě ne úplně organizovaně různým projektům a podobně. Zamysli se nad tím, co by bylo důležité. Tak já si myslím, že filantrop je člověk, který si uvědomí, že život není jen o utrácení peněz nebo o vydělávání peněz, ale že může v něčem pomoct, že to člověka naplňuje i uspokojením, to se musí přiznat, že na to potřebujete správný projekt, správné lidi a že to chce také určitou míru pokory. Je to běh na dlouhou trať. Je to něco, co se i naše společnost učí, myslím, že i různí filantropové. Není úplně jednoduché se rozhodnout, čemu bude ta rodina věnovat desítky nebo i stovky milionů, jako u nás je to případem. Protože to nejsou firemní nadace, to je zase jiná kapitola. Mají jiná pravidla. U nás filantrop, to jsou naše čisté zdaněné peníze, kde my si s mužem řekneme, jestli si koupíme o jeden dům víc nebo míň nebo zaplatíme něco dětem nebo necháte ty peníze vydělávat nebo je opravdu čisté zdaněné dáte pro nějaký účel. Já osobně se starám, aby to šlo co nejvíce na ten účel. A musím vědět proč a na jaký. Proto se tomu ráda věnuji a myslím si, že je to hodně důležité, protože je to něco, co nás tady přežije. Ať už je to knihovna Václava Havla, předpokládám i Aspen Institute. Dneska už je to 100 alumni studentů na Bakala Foundation a bude jich za několik let daleko víc desítek. Tam už i přebíráte určitou zodpovědnost a musíte vědět, proč to děláte. Pro mě je ta filantropie momentálně velice důležitá. V posledních měsících se zdá, že Váš manžel je úhlavní nepřítel státu. Nedávno o něm mluvil prezident jako o gaunerovi. Jak se Vám toto poslouchá? Jednodušší otázku na mě nemáte? Já se na to musím zeptat. Vím, vím. Ono se to neposlouchá dobře. Zaprvé proto, že se to dotýká mé rodiny a mého muže a já jsem jeho žena. Je to otec mých dětí. A je čemu se divit? Když se budeme bavit více konkrétně, prodej více než 40 000 hornických bytů, bylo jednoznačné porušení slibu. Zeptejte se politiků, kolik oni dávají lidem před volbami slibů. Ale to byl závazek v privatizační smlouvě, o čem se bavíme. Ne jeho. On neměl s privatizací nic společného. Zaprvé. Zadruhé, pokud já vím, tak se bavíme pouze o osobnostním slibu, ne právním slibu, to je zásadní rozdíl. Já jenom musím říct, že nejsem mluvčí mého muže. Já myslím, že až on uzná jednou za vhodné se k tomu vyjádřit, tak to udělá, A není chyba, že víc nevysvětluje, že nemá tu tendenci? Podívejte se, já právě říkám, že toto je jeho investice se zahraničními partnery, toto není náš rodinný byznys. Mě se to netýká, já to sleduju stejně jako vy zpovzdálí. Nebyla jsem toho součástí a právě proto, že jsem jeho žena, mám hodně svázané ruce, abych se k tomu vyjadřovala. Já se k tomu vlastně můžu jen vyjadřovat jako manželka muže, kterého se to týká, kterého znám osobně a pracovně v jiných souvislostech. Logicky, až se celý ten příběh vyřeší a vysvětlí, tak já můžu říct svůj názor, jestli bych něco dělala jinak. To znamená, že cokoliv já řeknu na jeho obhajobu, tak si řeknou: ona musí, ona je paní Bakala dneska. Na druhé straně, musíme se na to dívat opravdu bez emocí, co se týká toho slibu, tak já už jsem tenkrát se Zdeňkem začínala chodit a sledovala jsem jeho výstupy. Musíte si uvědomit jednu věc, je to, že chcete něco udělat  a on nikdy nebyl jediným vlastníkem a jediným člověkem, který by rozhodoval, on vždycky říkal, že až se do tří let rozhodne co je pro tu společnost nejvýhodnější.  Po třech letech se ukázalo, že ta situace je taková, že pro ty investory, je jednodušší ty byty spravovat, než je prodávat. Ono to není úplně jednoduchý, kdyby právo jednoznačně říkalo, že to má být jinak, tak ta společnost to udělala, ale točí se jenom na jeho osobním příslibu, který si každý vyložil jinak. To znamená, že takhle se to musí chápat, ta privatizační smlouva, o které vy mluvíte, s ním nemá nic společného, ta byla vytvořena nevím kdy a nevím pro koho. On nebyl součástí tohoto procesu, ta smlouva je veřejně přístupná a na právech těch lidí k přístupu k těm bytům to nic nemění. Ale jsou to právní otázky, jsou to výkladové otázky a je velmi složité takhle komplikovaný příběh takhle vytrhnout ze souvislostí a buď ho vysvětlit, nebo ho obhájit. To znamená, že co se týká jeho slibu, tak já vím, že to spíš byla nevhodně, pro tu chvíli, optimistická slova někoho, kdo k tomu zároveň říkal: já se kloním k jedné variantě, ale za tři roky to tak nemusí být, protože si to musíme zhodnotit. Byla to obrovská investice a obrovský projekt s mnoha riziky. Ty byty se vkládaly do toho projektu na začátku devadesátých let, s tím už dneska vlastně nemá nikdo nic společného, ani kdo je v politice ani kdo je v byznyse, to už prostě bylo rozhodnutí prvních vlád. A byly to nejenom doly, byla to doprava, byly to byty a vlastně primárně ti investoři se soustředili na ty doly. Byty a doprava se z toho logicky vyčlenily a spravovali je jinak. A říkám, můj muž nebyl jediným majitelem, jediným člověkem co rozhodoval a z toho se to také takhle musí chápat. Nicméně.. (MB mu skočí do řeči) To znamená, že když jsem schválně řekla o politicích, tak podívejte se, ona vám každá strana má politický program. K tomu politik jasně říká, co by dělal, až bude u vlády, až bude premiérem, ministrem. Přesně vám řekne, jak to bude dělat. V okamžiku kdy se to stane, zjistíte, on zjistí, že to nejde, že mu to neprojde ve vlastní straně, že je to neproveditelné, že to má koaliční partnery. Tohle je úplně stejný příběh. Já tomu rozumím. On řekne, co by on sám upřednostňoval, co myslí, že by se dalo udělat a když se na to pak ta společnost  a investoři podívali jako soukromí lidé, kteří se musí pohybovat v prostředí, ve kterém se prostě pohybovali a v právním prostředí, tak zjistí že to prostě pro ně v dané chvíli nebylo výhodné a rozhodli se jinak a na to měli podle mě právo. A on můj muž v té chvíli ani nesliboval něco, co nemohl v té chvíli říct, jestli mi rozumíte. A točit se na něčem takovém je zrovna ze strany politiků bych řekla velmi ošemetné. Dobře, ale třeba ani ten přístup ke krizi NWR teď nebudí zrovna sympatie, ten požadavek čtyř miliard po státu na zachování těch asi třinácti tisíc pracovních míst, ale to by bylo asi na dlouhou debatu. Chystáte se.... (MB Skáče do řeči) Ale pozor pozor, to nepožaduje můj muž, pozor. Je toho součástí, OKD je součást NWR. Ale on už vůbec nepůsobí, ani neovládá NWR, to už dneska vyjednává úplně někdo jiný, on nevyjednává se státem a je mi jasné, že niky žádná pomoc nepůjde mému muži v téhle situaci. To znamená, že to musíte oddělit. Tím chci říct, že když někdo vyjednává jeho jménem, tak by bylo dobré, kdyby se víc snažil distancovat? Ale to je chyba těch lidí. Já myslím, že oni to vysvětlují celkem dostatečně. Ono to jenom s tou setrvačností. Ono je to několik let, co můj muž ani NWR ani OKD vlastně neřídí, ani neovládá v dnešní situaci, kdy prostě cena uhlí je taková jaká je, cena ropy je taková jaká je, tak ta situace je dramatická, je úplně jiná, ale taky nezapomeňme, že po celou tu dobu co se společnosti dařilo, tak splnila všechny svoje závazky, všechno zaplatila pro tuhle situaci všechny povinné daně a pojištění a víte co tím myslím, že? To znamená, že dnešní jednání už jde mimo naši rodinu i mého muže. Vy jste pracovala jako mluvčí ODS, jak se díváte dneska v jaké situaci je ta strana. Nedávno byl kongres v Ostravě, myslíte si, že má šanci získat zpátky svoje voliče? Upřímně nevím. Je to jiná strana. Já jsem odcházela z pozice tiskové mluvčí ODS v dubnu 2003 a to byla podle mě ještě úplně jiná situace, politická, společenská I uvnitř ODS. Odcházela jsem v situaci, kdy jsem si říkala, že mnoho věcí se nepodařilo, některé věci se podařily. Mirek Topolánek přebíral stranu ve chvíli, ve které se mohl odpoutat od spousty věcí, říct: Toto bylo součástí minulého vedení v čele s Václavem Klausem. Mohl podle mě s čistým stolem rozvinout koncept té pravicové strany podle svých představ. Ale nevím na kolik se mu to podařilo, protože v té době já už jsem tu politiku začala sledovat méně a méně. Já si myslím, že Česká Republika potřebuje politické strany, ODS byla jedna z nich. Nevím jakou má dnes šanci, ale myslím si, že by to měl být určitý souboj konceptů a ne hnutí, jestli mi rozumíte. Já si myslím, že ta čitelnost a nějaká historie těch politických stran je pro lidi důležitá, protože jakmile máme nadšené lidi pro dobrou věc, vy víte, že je to daleko složitější, tak já si myslím, že já jsem příznivec spíš jasných, nebo toto bylo slovo Václava Klause, čitelných programů politických stran. A ať už se nám líbí nebo nelíbí, protože vy jako volič nebo jako medium můžete být zkontrolovat a můžete je taky trošku předvídat. Když vám vzniknou různé hurá akce, které možná fungujou v těch regionálních, tak vy vidíte, jak ti lidé, když se s nimi setkáte, jak najednou cítí, že se ta politika taky musí umět, má pravidla. Není to prostě jenom o tom, že máte dobrej nápad, jste správným člověkem. Pak narazíte na něco, že to musíte, se sám vlastně přizpůsobit těm podmínkám. Svým způsobem je to řemeslo jako každé jiné. Já bych řekla, že velmi tvrdé. Proto jsem se rozhodla, že půjdu radši do byznysu, než do politiky. Ale věřím, že se třeba doma s mužem o politice, chystá se Váš manžel opět stejně finančně podporovat politické strany? Protože teď už nás co rok čekají nějaké volby. Já jen připomenu, že za dob Nečasovy vlády se psalo o “Bakalově koalici”, protože podpořil jak ODS, tak Top 09 i Věci Veřejné. To tenkrát bylo z důvodu toho, že se jako zodpovědný občan České Republiky a investor významný trošku obával nástupu populismu, tenkrát pana Paroubka ze sociálně demokratické vlády, když měl velkou část moci, vypadalo to, že budou dál rozdávat a budou zadlužovat tu zemi dál a jestli si pamatujete, tak ta koalice se rozhodla, že vlastně vytvoří ten program přesně opačný, to znamená aby se zabránil projevu té krize, která se v té době nějak projevovala a ukázala, že jeho rozhodnutí bylo otevřené, nebylo ničím podmíněné a já jsem mu jenom říkala, protože moje životní zkušenost je, že já bych od politiky držela ruce dál, ale vidíte, že on je prostě sám sobě vlastím manažerem a člověkem, který se rozhoduje a bere si za to odpovědnost, já jsem mu říkala radši já bych se do politiky nepletla a oddělovala bych jí. Proto, když vidíme, že tady máme významného politického hráče, který pokrývá všechny oblasti, mně to osobně připadá velmi složité a možná i nebezpečné a ne úplně zdravé, proto i mému muži jsem říkala: jestli  chceme někoho podpořit, tak velmi opatrně a spíš když jsem potom viděla tu reakci na jeho podporu, která opravdu se nikdy neprokázala, a taky by to nikdy můj muž neudělal, protože je velmi moudrý a zkušený. Že to udělal veřejně, protože by se to určitě někde provalilo, vysvětlil proč nikdy pro něj žádná ta strana nemusela nikdy ta strana pro něj něco udělat a nikdy pro něj logicky nic neudělala, takže to si jako myslím, že to byl správný počin, ne vždycky je váš správný počin pochopen a pochválen, dokonce to dobře dopadlo, to znamená, že my jsme měli vládu, která ať už dopadla jakkoliv, která se pokusila prostě s tím rozpočtem něco udělat, přesto že víme, že ne všichni obstáli v jiných věcech. No a potom poslední naše podpora, která se týkala politiky a tím jsem mu říkala: Prosím tě už nikdy. Takže v tomto doufám, že už jsme se uklidnili, tak byla podpora kandidatury Karla Schwarzenberga na post prezidenta České Republiky. Takže ještě abych to uvedla do souvislostí, tak já chápu kritiku našeho současného prezidenta vůči naší rodině, já to respektuji, ale na druhé straně zase já se chovám slušně a hovořím slušně. Čím je pro vás práce ve správní radě knihovny Václava Havla? Obrovským životním úkolem, kterého si vážím, protože já Václava Havla jsem potkala jako mladá v roce 1991 nebo 92, při jeho první návštěvě Slovenska jako prezidenta. V té době vedle mě seděl Michael Žantovský a Karel Schwarzenberg, takže já jsem se vždy pohybovala v okolí lidí, kteří smýšleli tady tímto směrem, a myslela jsem si, že celá ta Česká republika vlastně pochopila, že naše role je součástí té západoevropské kultury parlamentní demokracie s vazbou na Spojené státy. Dneska začínám pochybovat, že se na tom všem shodujeme v téhle zemi, ale to beru jako realitu a chápu, že moje naivní představa toho, že co jsme prožívali posledních 25 let, že na tom se většina shoduje, tak to jsem pochopila před pár lety, že to tak úplně nebude a že se to všechno znovu přehodnocuje. Vidíme to dnes na naší zahraniční politice i v domácí politice. Takže pro mě práce pro Václava Havla a knihovnu Václava Havla je takovým osobním vyznáním toho, co jsem v životě zažila, kde jsem vyrostla, kde se pohybuji a jsem přesvědčená, že je to unikátní životní příběh i vlastně politický příběh, který se vždy podaří za několik desetiletí. Když se potom díváme na historii a politický přínos, vznik Československa s panem Masarykem, tak vlastně taky si uvědomujeme, že to bylo unikátní časování souvislosti, které by možná se v jiných konstelacích nikdy nezopakovalo. Tak já si myslím, že těch posledních 25 let se nám zase podařilo něco unikátního, co bychom si neměli poškodit a zavrhovat. Měli bychom z toho vycházet a to si myslím, že ta knihovna není o tom, že tam je muzeum, že tam lidi přijdou a půjčí si knížky. To samozřejmě ten název knihovna je trošku zavádějící. Pracují tam lidi, kteří se snaží živě dokumentovat, popisovat a vysvětlovat, co to znamenalo pro Českou republiku, pro naši historii. Logicky organizovat setkávání na různá témata, která byla spojena s odkazem na Václava Havla. Samozřejmě je tam velká vydavatelská činnost. Dneska už to má pobočku i ve Spojených státech, které se snaží dále pomáhat a rozvíjet ten odkaz Václava Havla, protože on byl vlastně unikátní v tom, že on přesahoval i tu naší Českou republiku a takové lidi tu dnes nemáme. Já si toho opravdu osobně vážím, že se mohu podílet, jak na složení té správní rady, jsem v pravidelném spojení se zakladateli knihovny Václava Havla, ať už je to dneska Dáša Havlová a její rodina, tak Karel Schwarzenberg, u kterého vidíme, že už svůj odkaz předal a já si vážím toho, že můžeme být toho součástí a myslím si, že pro naší zemi to bude do budoucna nesmírně důležité i když dneska to může být nahlíženo různými komentáři, tak já opět říkám, naše rodina přemýšlí na dlouho dopředu a nerozhoduje se podle toho, co si dneska společnost myslí nebo nemyslí. Zdaleka jsme nestihli probrat všechny vaše aktivity, ale každopádně děkuji za Váš čas. To byla Michaela Bakala. Příjemný večer. Na shledanou. Děkuji, hezký večer.

Další články v médiích